Trio „libereckých krajánků“ vzpomínalo na laso při Czech open, dačické nábory i superligové ambice
Dačice se pyšní řadou odchovanců, kteří prošli plnou strukturou až do seniorské kategorie. Někteří z nich už nyní dělají i trenéry. Městečko na hranici Jihočeského kraje a Vysočiny však nemusí být konečnou stanicí kariéry hráče. Důkazem je trio „libereckých krajánků“. Jejich osudy spojilo pomyslné hozené laso při turnaji Czech open. Následně se jejich cesty rozdělily. Láska a vztah k domovu je ale plní stále.
Jejich kariéry se rozbíhaly velmi podobně v rámci tehdejšího „punkového“ a velmi spontánního náboru. Ten však měl své nesporné kouzlo. „S florbalem jsem začal ve škole při tělocviku. Protože nás to bavilo, postupně jsme začali s kamarády chodit v pátek na hodinu mezi sebou pinkat pro zábavu do haly. A po nás tam chodili florbalisti z tehdejšího kroužku, respektive nově otevíraného klubu. My se seznámili. A na nějakém školním turnaji nás pak David Černý a Lukáš Říha oslovili, ať jdeme hrát s nimi. Já se přišel podívat, líbilo se mi to. A pak jsem začal. Vtipné bylo, že mi pak Lukáš v nadsázce řekl, ať zase vypadnu, že hraju až moc dobře,“ smál se Prokop Ferdan. Ten do té doby hrál v Dačicích fotbal. S ním skončil až v sedmé třídě.
„Já si pamatuju, že k nám do třídy na škole vtrhl brácha Davida Černého s tím, ať jdeme hrát florbal. Mně se to tehdy moc líbilo a chtěl jsem sportovat. Jenže fotbal jsem hrát nemohl, tam mi nevyhovovala parta. Takže tohle byla jasná volba,“ pokračoval Radovan Kubek. Speciální „verbovací“ zkušenost měl i Bohuslav Ferdan, třetí do party. „K nám do Dobrohoště tenkrát přijel na oslavu David s Lukášem. Jeli za bratrancem Tomášem, my si zatím hráli na hřišti fotbal. Oni za námi přišli a zeptali se, zda nechceme zkusit přijít na trénink. Mě ta nabídka oslovila. A tak jsem začal hrát v klubu.“
Všechny tři spojilo „laso“ v rámci turnaje Czech open v Praze. „Hodně se nám tam dařilo,“ shodli se. V sedmi lidech do pole a jedním brankářem kluci dokázali obstojně vzdorovat Spartě Praha, tehdejší mládežnické legendě Future Praha i soupeři ze Švédska. Následná nájezdová výhra v play-off nad ambiciózní a dnes superligovou Českou Lípou byla velkým překvapením. Vyřazení přišlo v následujícím kole právě s Libercem. Na nájezdy. „Trenér soupeře si vybral nás tři a přišel s tím, jestli nechceme jít hrát nejvyšší juniorskou soutěž do Liberce. V první chvíli nás to zaskočilo, ale neváhali jsme. Taková nabídka se přece neodmítá!“
Prokop měl jít do čtvrtého ročníku jihlavské průmyslové školy. Maturoval však už pod Ještědem. Radovan měl za sebou jeden rok na jihlavské stavební škole. A týden ve městě s ježkem ve znaku strávil také nejmladší Bohuslav.
„Šel jsem to nejprve zkusit na rok. S tím, že uvidím, jak to půjde. Ale samozřejmě mě lákalo zůstat a pokusit se dostat dál. Nevěřil jsme si stoprocentně, že budu hrát za chlapy. Ale doufal jsem, že když vydržím a dostanu nějakou šanci v áčku, tak se dokážu probojovat do A-týmu. A to se naštěstí povedlo,“ vyprávěl o svých začátcích Prokop Ferdan. Jeho mladší bratr to měl podobně. „Byl jsem tehdy mladý a vnímal jsem to celé hlavně jako zkušenost. Ambice na probojování se do A-týmu přicházely postupně. Začínal jsem tam jako dorostenec, ale hrál jsem za dorost jediné utkání. Jinak jsem nastupoval v juniorce. Samozřejmě že mě to pak lákalo.“
Radovan Kubek pak doplnil: „Bylo mým snem hrát extraligu. S tím jsem taky do Liberce šel. Ale asi jsem byl tehdy málo trpělivý, abych si počkal na svou šanci. Navíc jsem trochu bojoval se sebevědomím. Možná i to mě stálo větší šanci v A-týmu.“
Pak se jejich cesty rozdělily. Prokop válí v extralize, Bohuslav nastupuje za rezervní tým. A Radovan zvolil návrat domů. „Několikrát jsem nad tím přemýšlel, ale teď vím, že jsem zvolil správně. Byl to z mého pohledu další životní krok. Osud mě zavál do Brna, kam jsem se dostal na školu. A asi to tak mělo být,“ uvažoval Kubek. „Já si našel přítelkyni v Liberci, ale studoval jsem v Praze. Pod Ještědem ale žijeme a jsem tu spokojený. Nejprve se mi samozřejmě po kamarádech stýskalo. Ale teď už bych asi neměnil. Aktuálně ne,“ dodával Bohuslav Ferdan.
„Já jsem rád, že můžu hrát extraligu. Samozřejmě bych byl radši, kdyby to bylo trochu blíž Dačicím. Ale o přesunu do Prahy nebo někam jinam zatím neuvažuji. Nemám důvod hrát jinde než v Liberci. Z týmu, který mi dal šanci a který hrál vždy jen play-down, se propracováváme někam výš. Z toho mám radost. Co se budoucnosti týče, asi nedokážu říct, jak se to celé vyvine. Kdyby byla nějaká varianta, jak se vrátit do Dačic, nebránil bych se tomu. Ale záležet bude i na tom, jak dlouho ještě budu hrát. Nicméně za rok to určitě nebude, ještě mám v plánu další kariérní body,“ zakončil hráč, který to z kariérního pohledu dotáhl z Dačic nejdál. Dodnes jsou na něj ve městě pod věží kostela svatého Vavřince pyšní a hrdí.
„Kdybych měl možnost pracovat v Dačicích, tak bych nad návratem hodně uvažoval. A pokud jde o trenérství, teď si zkouším pozici asistenta, která mi asi bude vyhovovat víc. Další ambice zatím nejsou. Ale to se za pár let může klidně změnit,“ řekl na závěr Radovan Kubek.