Florbal nám učaroval na škole. V Dačicích jsme doma a máme to tu rádi, říkají tahouni „áčka“

Dačické „krajanky“ jsme si vyjmenovali ve čtvrtek. Řada nyní přichází na silnější pohlaví. Také v tomto případě kluky do jiných klubů táhlo vědomí vyšší soutěže a možnost studia. Tentokrát ale zvítězila láska k domovu. Nejen Radovan Kubek a Lukáš Vacuška oblékli dres jiného týmu, aby se nakonec vrátili tam, kde to mají nejradši. Ve druhém článku představíme „krajánky“ v dospělém mužském provedení.

Dačický florbalový klub má plnou chlapeckou strukturu. To mimo jiné znamená, že i řadu hráčů, kteří oblékli krom zářivě růžového dresu také trikot cizí. Jedním z nejviditelnějších a nejznámějších je Radovan Kubek. V minulosti například nosil na ruce kapitánskou pásku A-týmu a vyhrával klubové kanadské bodování. Nyní je neodmyslitelným prvkem Černého družiny.

„S florbalem jsem začal někdy ve 12. Přiznám se, že si to přesně nepamatuju. Tehdy David Černý, Tomáš Kubek a další kluci vtrhli do naší třídy na základní škole a takovým divným způsobem tam vyřvávali, ať jdeme hrát florbal, že je to super sport,“ smál se. A pokračoval: „Jelikož už za klub hrál bratr, tak jsem se nechal zlákat a zkusil ho taky. Od té doby je to srdeční záležitost,“ přibližoval své klubové začátky. Pak ale studijní povinnosti a také shoda šťastných okolností přinesly možnost hraní jinde.

„Hráli jsme na turnaji Czech open a probojovali se až do osmifinále, kde jsme narazili na Liberec. Po prohře na nájezdy za námi shodou okolností přišel trenér soupeře s dotazem, zda bychom nechtěli hrát za ně v sezoně. Ptal se mě a bratrů Ferdanových. Na takovou otázku nešlo říct ne! A tak jsem se octl v Liberci, kde jsem hrál nejvyšší juniorskou ligu. Když jsem se pak dostal na vysokou do Brno, bylo jasné, že za Liberec už hrát nemůžu,“ vysvětloval.

Jenže do jihomoravských klubů to budoucího kapitána a rodáka z města kostky cukru rozhodně netáhlo. „Jasná volba, kde budu pokračovat, byly Dačice. Tady je prostě parta chlapů, s kterými podnikáme skoro všechno. Takže jiná možnost než se vrátit do Dačic, mi ani nepřišla na mysl,“ dodal rázně.

Nebyl to ale jen on, kdo hájil barvy jiného klubu. Dorosteneckou nejvyšší soutěž okusil v dresu jihlavské FBŠ Miloš Procházka. Postup do nejvyšší juniorské ligy vychytal témuž klubu Jiří Sedláček, tehdy jeden z nejlepších brankářů své věkové kategorie, nyní řízný dačický bek. Jihlavská minulost patří také Kryštofu Kůsovi, jedené z největších osobností dačického florbalu. Ve městě s ježkem ve znaku začínal, vždy se tam rád vracel, srdcem ale tíhnul k Dačicím. Odloučil se jen při krátkodobém hostování v tehdejším OA Třebíč. A nyní, kdy válí za plzeňské Greyhounds.

Barvy JeMoBu zdobily těla nynějších trenérů elévů Libora Tůmy a Martina Hudínka. V dresu jindřichohradeckého Slovanu, respektive jeho tehdejší juniorky, sbírali zkušenosti Pavel Stejskal a Daniel Holeček. Druhý jmenovaný pak okusil divizi v barvách Pacovských Honzíků. Nynější šéftrenér klubu Petr Jindra má ve svém životopisu uvedeno, že je odchovancem FBŠ Jihlava. Zahrál si ale také florbalovou „exotiku“, když oblékal barvy rakouského UHC Linz. A nesmíme zapomenout zmínit ani dvojici nyní libereckých borců, bratrů Ferdanových. Ti sice stále válí pod Ještědem, na Dačice ale nedají dopustit.

Aby byl výčet kompletní, je třeba připojit i brankáře Lukáše Vacušku. Také jeho florbalový životopis plní řada zajímavých informací. „S florbalem jsem začal pozdě, zhruba až ve svých 15 letech v Dačicích. Ve škole při hodinách tělocviku mě bavilo chytat, a proto když se mě Jenda Musil, který chodil o pár ročníků výš a chytal v té době „závodně“, zeptal, jestli bych s ním nechtěl jít na některý z tréninků, byl jsem nadšený a šel to zkusit. Hned na onom prvním tréninku se mě ujal Jirka Sedláček a bylo,“ nastínil svůj florbalový start.

A nakonec to nebyl jen start s malým s, který ovlivnil jeho další kariéru. „Možnost zkusit si florbal v jiném klubu mi nabídl Tomáš Boubelík ze Startu98, se kterým jsem hrál v jednom týmu na akademických hrách za VŠE. Jelikož jsem v Praze studoval, zkusil jsem to. Moc jsme tehdy nepočítal, že se dostanu do „áčka“, ale shodou několika náhod a okolností jsem si 1. ligu zkusil. A dokonce zažil baráž o extraligu. Po roce a půl ve Startu jsem se v rámci Erasmu vydal do švédského Örebra, kde mi umožnili trénovat s tamním „béčkem“ a juniorkou. Byla to velká zkušenost a moc rád na to vzpomínám,“ přiblížil gólman A-týmu, kterými štacemi prošel, než se vrátil zpět na rodnou hroudu.

„Když jsem se vrátil ze Švédska v létě 2016, byl ve Startu na mém postu přetlak. Navíc jsem věděl, že v Dačicích aktuálně není gólman. Nemohl jsem jinak, než se vrátit sem, kde jsem s florbalem začal a kde mám spoustu dobrých kamarádů. Za ty dva roky, co jsem tu nebyl, se na hráčském obsazení v Dačicích moc nezměnilo, což víceméně platí doteď. V tom je to kouzlo. Jsem moc rád, že jsem se tenkrát vrátil, protože… Tady jsem doma!“