V Dačicích nás drží skvělá parta a hraní pro zábavu, shodují se florbalové „krajanky“
V profesionálních sportech je běžné, že hráči přestupují mezi kluby s vidinou vyššího výdělku. Florbal je penězi doposud stále víceméně nepoznamenán. A tak zde víc než kde jinde hraje roli klubismus a známé „srdíčko“. Dačický ženský tým je složen z řady „krajanek“. Ty buď z města kostky cukru odešly, aby se následně vrátily. Anebo přišly, protože je k nám něco lákalo. Následující článek přinese hlasy některých z nich. Vysvětlí v něm mimo jiné fakt, že se florbalem chtějí hlavně bavit.
Že florbal naráží na určité limity v souvislosti s financemi, o tom není sporu. Hráči i těch nejlepších klubů v republice musí „normálně“ pracovat, aby se uživili. Samotné hraní jim k tomu nestačí. Možná ale právě fakt, že tento sport ještě není „nakažen“ penězi, hraje důležitou roli. Víc než kde jinde hraje roli klubismus, parta a atmosféra v týmu. O to víc, když se bavíme o celku z 2. ženské ligy, kde hráčky nejen nic nedostávají, ale ještě samy platí členské příspěvky.
„S florbalem jsem začínala ve 13 letech v Dačicích ve starších žácích. Chtěla jsem hrát hokej, ale ten je velmi finančně náročný. Bratranec hrál v té době florbal a nabídl mi, že bych to taky mohla zkusit. Chytlo mě to,“ popisovala začátky své kariéry Aneta Lisová.
Ambiciózní hráčce byly v určitém věku Dačice malé. To plně reflektovalo i klubové vedení, které tehdy o založení dívčího družstva neuvažovalo. A tak nikdo nebránil tomu, aby se mladá naděje posunula kariérně dál. „Do Jihlavy jsem odcházela nejen proto, že mě to mezi chlapci tolik nebavilo, ale hlavně jsem se chtěla jsem posunout dál v ženském florbalu. V mužské složce už jsem ani neměla kam pokračovat. V Jihlavě jsme měly skvělou trenérku. Díky ní jsem poznala, co vše florbal obnáší,“ vysvětlovala. Ani v metropoli Vysočiny ale její putování republikou neskončilo.
„Po střední jsem chtěla jít na vysokou do Prahy, což je super možnost zkusit extraligu. Věděla jsem, že v Tatranu je mladý kolektiv, do kterého bych mohla zapadnout. Při hraní za Tatran jsem zároveň měla také střídavý start do Dačic. Pak jsem na škole skončila a vrátila se zpět. V tu chvíli byla volba jasná. Spokojená jsem moc, máme partu skvělých lidí. Fungování klubu se mi velmi líbí, je vidět, že trenéři všech kategorií to dělají s chutí a odráží se to i na výsledcích,“ doplnila Lisová.
Právě dobrá parta a atmosféra v týmu jsou lákadlem pro ostatní. Ne všude totiž hráčky touží po tom sportovat na nejvyšší úrovni, což je spojené mnohdy i se čtyřmi tréninky týdně. Zvlášť když mají studijní a jiné životní priority. V tu chvíli je pro ně florbal jen příjemným doplňkem a náplní volného času. „Sportovat jsem začala jako fotbalistka. Protože ale s kluky už hrát legislativně nešlo a Vysočina holky neměla, byla jsem nucena odejít. Buď do Brna, ale tam byla proti mamka. Anebo skončit. Takže jsem zvolila druhou variantu a začala hrát florbal. V Jihlavě za SK. Odtud jsem následně pokračovala do konkurenčního FBŠ,“ začala Karolína Petrlíková bydlící v malé obci za Jihlavou.
Když se ženské družstvo FBŠ rozpadlo, stálo před mladou hráčkou další dilema. „Do Dačic mě přivedla Anet Lisová. Líbilo se mi, jak se tu florbal bere. Hlavně že všechny holky jsou fakt super. Vždyť my to všechny děláme hlavně pro zábavu! Tréninky jsou pro mě takovým „vypnutím“ a chvilkovým vypuštěním problémů,“ dodala bojovnice, která okusila dokonce i širší kádr juniorské ženské reprezentace.
Nebyly to ale jen tyto dvě florbalistky, kdo na sebe navlékl dres jiného klubu. V Jihlavě ještě v letošním roce působilo v nejvyšší juniorské soutěži dačické duo Barbora Šmahelová a Pavlína Ficová. Dres FBŠ oblékala v minulosti také Gabriela Křemelová, Zuzana Chromá či Veronika Macková. Třetí jmenovaná později oblékala barvy jednoho z nejslavnějších českých klubů – FBC Ostrava. I ona se však nyní honosí dačickou klubovou příslušností. Ta patří také Taťáně Markové, jež působila v Jindřichově Hradci. A Barboře Kratochvílové. Ta putovala po jižních Čechách, když oblékla barvy českobudějovických Štírek a Tábora.
„S florbalem jsem začala ve 12 letech v Jemnici. Jelikož zde nebyly starší kategorie, tak jsem byla nucena odejít. V tu chvíli vedly mé kroky právě do Dačic, kde vznikal dívčí tým. Vždycky mě ale lákalo si zahrát vyšší soutěž a tady se hrála „jen“ druhá liga. Studium v Českých Budějovicích byla skvělá příležitost si zahrát první ligu za českobudějovické Štírky, kde jsem odehrála jednu sezónu,“ vyprávěla hráčka a trenérka juniorů v jedné osobě.
„V další sezoně Štírky soutěž nepřihlásily a zájem o mě projevil Tábor. Ráda jsem kývla, avšak s podmínkou stálého působení v Dačicích na střídavý start. Poté jsem končila se studiem v Českých Budějovicích, proto jsem se opět vrátila do Dačic „na plný úvazek”. Jsem tu spokojená, máme tu skvělou partu,“ dodala Barbora Kratochvílová, pocházející z Jemnice.
Poslední do party je Nela Šindelářová. Florbalistka z Třeště začínala kariéru v Telči, kam chodí na gymnázium. Pak následovala výše zmiňované do Jihlavy. Odtud se vrátila zpět do Telče. A nyní již její srdce bije pro dačický „Cenťák“. „K tomu začít hrát florbal mě motivoval můj spolužák ze školy. Začala jsem v Telči, odkud jsem přestoupila do Jihlavy s vidinou hraní dívčích soutěží. A především nejvyšší juniorské ligy. Jenže ne vše bylo ideální, a tak jsem se znovu přes Telč a chlapeckou soutěž dostala až do Dačic. Tam mě přivedly dobré zkušenosti s trenéry. A musím dodat že i pověstná atmosféra týmu,“ zakončila stále ještě dorostenka Šindelářová.
Ještě v této sezoně by mělo dojít k rozjezdu mládežnického dívčího družstva. Kdy se tak stane přesně, to je zatím ve hvězdách. Dočasnou stopku projektu vystavila koronavirová karanténa. Ani v rámci ní se však nemusíte nudit – stačí přijmout naši koronavirovou výzvu! Jak se k ní připojit? Vyfoťte se při sportování, nezapomeňte na hashtag #silnejsinezkoronovairus a označení @florbaldacice. Ty nejlepší na konci odměníme!