Barbora Kratochvílová: Florbalku jsem už věšela na hřebík. Teď je pro mě florbal odreagováním

Bez přehánění ji lze označit za anomálii, a to v pozitivním slova smyslu. Vyrůstala v klučičím prostředí, což ji zformovalo do let pozdějších. Namísto typických sportů pro holky si vybrala florbal. U něj také zůstala. A nyní šéfuje partě kluků. Nikoli však přípravce, jak by Dačic neznalý člověk mohl předpokládat. Má pod sebou juniory. Barbora Kratochvílová nyní může zužitkovat svůj „boj o přežití“ v mužském kolektivu. Svou poctivostí by mohla jít příkladem.

Jak ses dostala k florbalu a proč sis vybrala tento sport?

K florbalu jsem se dostala. když mi bylo asi 12 let. Zkoušela jsem různé sporty a hledala ten, který by mě opravdu bavil. Nikdy jsem netíhla k mažoretkám, aerobiku a podobným převážně dívčím sportům. Tehdy jsem vyměnila judo a sportovní střelbu za florbalku. Začínala jsem hrát u nás v Jemnici s kluky.  Tam jsem odehrála asi tři sezony a poté přestoupila do Dačic, kde právě v té době vznikal dívčí tým. Už nastala i chvíle, kdy jsem florbalku pomalu věšela na hřebík. Ale děrovaný míček a lidé kolem florbalu mi chyběli natolik, že jsem se po krátké pauze opět vrátila.

Proč jsi zvolila právě Dačice?

Po základní škole jsem nastoupila na gymnázium v Dačicích. V tu chvíli to pro mě byla logická volba. Pro otrkání se v dívčím florbale to bylo skvělé. Když jsem ukončila gymnázium a nastoupila do Českých Budějovic na vysokou školu, přišla nabídka z 1. ligy žen. V tu chvíli jsem neváhala. Vypomáhala jsem však nadále i v Dačicích. Takhle jsem strávila dvě sezóny. Přišla nabídka i z extraligy, ale to už bohužel nešlo skloubit se školou a dalšími aktivitami. V současné době jsem „na plný úvazek“ v Dačicích, kde máme skvělou partu, jak s holkami v týmu, tak v celém klubu.

Co tě na práci trenéra nejvíce baví? Co tě naopak štve?

Jsem ráda, že mohu dál předávat své zkušenosti a sama se prostřednictvím různých seminářů dál vzdělávat. Ráda připravuji tréninky a vymýšlím nová cvičení. Je to pro mě takové odreagování. Aktuálně působím jako trenérka u juniorů, kde se sešel skvělý tým. Jsem s nimi už tři sezóny a baví mě sledovat, kam se posouváme. Ať už jako tým, nebo jeho jednotlivci.

Dříve jsem měla trochu obavy, že jako ženská nebudu mít u této nejstarší mládežnické kategorie respekt, ale tyto obavy mě rychle opustily. Občas se však stane, že kluci odfláknou trénink, nebo neodjezdí zápas na 100 procent či pár tréninků vypustí úplně. To mě samozřejmě mrzí. A hlavně vás to v tu chvíli jako trenéra ani nebaví. Ovšem v tomto věku je to složitější. Mnoho hráčů odsouvá sport a další zájmy na druhou kolej, mají už jiné priority. Pro to všechny musíte mít jako trenér starších kategorií pochopení. Ale zároveň to musí mít stanoveny nějaké hranice, které by měli hráči respektovat. Nicméně jsem ráda, že to pozitivní stále převažuje a je pro mě výzvou posouvat dál sebe i svůj tým.