Protože jsem registrovaným hráčem Florbalu Dačice v rámci struktury Českého florbalu, uvědomuji si svou odpovědnost za reprezentaci těchto značek. Chovám se proto vždy tak, abych svým chováním nepoškodil dobré jméno uvedených organizací. Naopak se snažím jít svým chováním příkladem.
Všechny trenéry či spoluhráče hlasitě a slušně zdravím. Stejně tak trenéra soupeře. K protihráčům chovám úctu, po utkání si s nimi podám ruce a respektuji ji. Neboť bez nich bych utkání nemohl odehrát. Na rozhodčí při zápase nikde nekřičím. Od komunikace s nimi je kapitán či trenér, já se koncentruji pouze na svůj výkon.
Chodím pravidelně na všechny tréninky. Pokud na některý chodit nemohu, včas informuji trenéra s důvodem, proč tomu tak je. Když přijdu na trénink pozdě, což se může stát, nedělám šedou myšku, ale jdu za trenérem, omluvím se a řeknu pravdivý důvod pozdního příchodu.
Trenérovi a spoluhráčům naslouchám, jsou to moji partneři v rámci týmu. Pokud bych se bavil či dělal jinou činnost, vyjadřuji tím svou neúctu k nim.
Respektuji pokyny trenéra a snažím se je plnit. Pokud se mi něco nezdá, dojdu za trenérem a situaci mu vysvětlím ze svého pohledu. Určitě ale nebudu nikoho pomlouvat nebo bojkotovat trénink. Trenér totiž dělá to nejlepší, co v danou chvíli umí. A dělá to proto, aby mi pomohl rozvíjet se.
Na tréninku jsem povinen mít krom sportovního oblečení a přezutí také láhev s pitím a ochranné brýle (starší žáci a mladší). Pokud by tomu tak nebylo, vše lze nějak vyřešit a půjčit. Vždy ale má omluva a s ní související prosba o zapůjčení začíná slůvkem „prosím“.
Pokud spoluhráč na tréninku něco pokazí, nekřičím po něm, nenadávám mu, ani ho nepomlouvám. Naopak se snažím ho podpořit. Sám nejsem dokonalý. Vše si lze vyříkat v klidu. Stejně tak mám nárok na to, aby se ostatní takto chovali ke mně. Chyba totiž není hanba, chyba je něco, čím se učím!
V případě, že mám nějaký problém, který přímo nemusí souviset s florbalem, nebojím se svěřit se trenérovi. Je tu od toho, aby mi pomohl. Společnými silami najdeme řešení. Dělání mrtvého brouka ještě nikdy nikomu z lidí nepomohlo. Zároveň si uvědomuji, že florbalista je také inteligentní člověk, proto klade důraz na vzdělání. Škola má v tomto případě vždy přednost! Na prvním místě je ale pokaždé zdraví a rodina. Florbal je úžasný, ale není středobodem světa!
Florbal je kolektivní sport, proto si uvědomuji, že nehraju jen za sebe, ale za tým, za své kamarády. Tomu odpovídá i moje fungování v kabině a na hřišti. Vždy se musím chovat tak, abych byl co nejvíc prospěšný celému týmu. Protože bez něj bych tu nebyl.
Vím, že žádný učený z nebe nespadl. Pokud se to chci naučit, dokážu to. Když ale nebudu chtít, pak tu nemám co dělat.
FlorbalDačice–Desaterorodiče
Protože je mé dítě registrované ve Florbalu Dačice a v soutěžních strukturách Českého florbalu, uvědomuji si svou odpovědnost za reprezentaci těchto značek. Chovám se proto vždy tak, abych svým chováním nepoškodil dobré jméno uvedených organizací. Naopak se snažím jít svým chováním příkladem. I když já osobně nemusím být členem, nezapomínám, že mé jméno je s těmito organizacemi spjato.
Pokud se chci přijít podívat na trénink svého dítěte, mám na toto nárok. V případě, že by trenér s tímto rozhodnutím nesouhlasil, má za povinnost vysvětlit, z jakého důvodu tomu tak je. Případný spor by pak řešil šéftrenér. Snahou ale vždy je vzájemná rozumná domluva.
Absenci dítěte na tréninku či utkání trenérům hlásím v dostatečném předstihu, protože si připravují trénink. Když nevědí, s kolika hráči mají počítat, příprava je pro ně výrazně těžší a připravená jednotka pak nemusí být vůbec použitelná.
Pokud nesouhlasím s jednáním či rozhodnutím trenéra svého dítěte, snažím se vyřešit s ním situaci osobně. Sdělím mu své důvody a úhel pohledu. A mám zároveň nárok na adekvátní vysvětlení. Pokud s ním nejsem spokojen, situaci pomůže vyřešit šéftrenér. Určitě ale nikoho za zády nepomlouvám nebo mu nesnižuji autoritu nevhodným pokřikováním.
Na utkání svého dítěte jsem nejen jako rodič a divák, ale také jako zástupce klubu. Tím pádem trenérovi nezasahuji do práce, nepokřikuji na dítě ani na trenéra. A už vůbec ne na rozhodčí. Tímto zároveň respektuji odborné kompetence trenéra, jemuž jsem své dítě svěřil.
Vždy myslím na to, že florbal je pouze hra, nikoli středobod světa. Pokud se tak mému dítěti, případně celému klubu aktuálně nedaří, nepřenáším negativní atmosféru, ale naopak se snažím o podporu. Cílem hry je zábava, nikoli slzy a smutek.
Pokud má moje dítě nějaký závažný problém (zdravotní, prospěchový), neprodleně o něm informuji trenéra. Uvědomuji si, že trenér dítěti ani mně do hlavy nevidí a neví, co se děje mimo sportovní halu. Pokud je trenér způsobilý k řešení problému, je jeho povinností toto učinit.
V případě že se chci jakkoli zapojit do fungování klubu, neváhám kontaktovat trenéra či šéftrenéra. Každá pomocná ruka přijde vhod a ještě navíc přispívám k lepším podmínkám pro trénování vlastního dítěte. Pomocí je myšleno cokoli, co uleví pracovníkům klubu či usnadní jejich práci. Anebo také něco, co udělá radost dětem nebo dospělým.
Florbal je kolektivní sport. A já si uvědomuji, že přestože z logiky věci chci, aby moje dítě bylo nejlepší a aby bylo vidět, je třeba se podřídit týmu. Protože bez týmové spolupráce by tu nebylo ani moje dítě, ani já sám.
Vím, že žádný učený z nebe nespadl. A tak vím, že chyby dělá každý, a to včetně mého i cizích dětí. Jsem plně srozuměn s tím, že děti nejsou za chybu trestané, ale naopak vedené k tomu, aby se snažily problém vyřešit správně. Nejinak k tomu přistupuji také já jako rodič.
FlorbalDačice–Desaterotrenéra
Protože jsem registrovaným hráčem Florbalu Dačice v rámci struktury Českého florbalu, uvědomuji si svou odpovědnost za reprezentaci těchto značek. Chovám se proto vždy tak, abych svým chováním nepoškodil dobré jméno uvedených organizací. Naopak se snažím jít svým chováním příkladem.
Všechny svěřence, kolegy, rozhodčí, rodiče i trenéry soupeře hlasitě zdravím. Uvědomuji si, že jakožto trenér musím jít příkladem a chovat se tak, jak chci, aby se chovaly děti.
Při utkání víc než kdy jindy reprezentuji svůj klub. I když nesouhlasím s verdiktem rozhodčího či přístupem svých svěřenců, vše se dá v klidu a slušně vyříkat. Zároveň si také uvědomuji, kdy je vhodné debatovat a kdy to naopak rozptyluje tým. Kultivované chování je tím nejlepším příkladem, který mohu ostatním dávat.
Na tréninky chodím včas, ideálně s dostatečným předstihem. A také řádně ustrojen a připraven. Trenér v montérkách či džínách není trenér. Stejně tak trenér, který v průběhu tréninku přemýšlí, na co že se dnes vlastně bude zaměřovat. O cíli tréninku a cvičeních musí být dopředu jasno.
Ke svým svěřencům se chovám s úctou a respektem. Totéž poté mohu vyžadovat od nich. Případné problémy v týmu pak řeším pokud možno okamžitě, a to vždy v závislosti na jejich povaze buď kolektivně, nebo individuálně. V žádném případě nesmím za žádných okolností hráče zesměšňovat, a to ani mezi čtyřma očima. Nesmím zneužívat své pozice síly, naopak ji musím využít k tomu, abych svěřenci pomohl.
Připomínky ke svým kolegům sděluji osobně přímo jim, nikoli prostřednictvím někoho. Pomlouvání jen zhoršuje atmosféru v kolektivu, navíc využití „prostředníka“ zkresluje celou komunikaci. Mou snahou je vycházet s ostatními na profesionální úrovni, i když s nimi nemusím názorově vždy souhlasit.
I trenérovi se může stát, že z nějakého důvodu není připraven. Slušností je se hráčům omluvit a vysvětlit důvod, proč tomu tak je. Dále je třeba, aby se taková situace neopakovala často. Pokud chci toto po nich, musím jít sám příkladem.
Pokud svěřenec na tréninku něco pokazí, nekřičím po něm, nenadávám mu, ani ho nepomlouvám. Naopak se snažím ho podpořit. Sám nejsem dokonalý. Určitě chybu nedělá schválně a mým úkolem není mu ještě víc srazit sebevědomí. Naopak ho chci dostat do situace, kde problém vyřeší sám a správně. Chyba není ostuda, chybou se člověk učí.
Pokud se mi svěřenec či kolega svěří s nějakým problémem, jsem povinen tuto informaci uchovat jako tajemství a pokud možno mu pomoct situaci vyřešit. Pokud na to nebudu stačit sám, pak informaci řeším s kompetentními lidmi (kolega trenér, rodiče), ale nikdy ne před ostatními hráči. Nesmí se stát, že situaci řešit nebudu a budu dělat, že se nic nestalo.
Také trenér se celý život učí. Pokud si myslím, že jsem snědl všechen rozum světa a už se nic učit nepotřebuju, pak jsem na nejlepší cestě k brzkému konci své kariéry. Ke svým znalostem a dovednostem přistupuji s patřičnou pokorou, protože co platí dnes, nemusí platit zítra.
